Moje cesta ke sportu - začátky

Ke sportu jsem se dostal už v raném dětství. Když mi bylo pět let, začal jsem hrát fotbal za TJ Baník Líně, kterému jsem se věnoval přibližně rok. V té době však přišla životní situace, která moji sportovní cestu dočasně přerušila – byla mi diagnostikována cukrovka 1. typu.

Tehdy jsem ještě netušil, že právě tato diagnóza se později stane jedním z hlavních impulsů mé sportovní cesty. Cukrovka mě naučila vnímat své tělo, pracovat se systémem, disciplínou a odpovědností za vlastní zdraví. Právě tyto zkušenosti postupně odstartovaly můj hlubší vztah ke sportu a fitness, který mě o několik let později dovedl až k závodní kulturistice.

Krátce po diagnóze diabetu mi byla o rok později diagnostikována také celiakie. Podle lékařů jsem ji měl pravděpodobně již od narození, pouze se na ni přišlo až později. V té době to byla další velká změna, která mě postupem času naučila přemýšlet o stravě, regeneraci a celkovém fungování těla v širších souvislostech. O tomto období a zkušenostech by se dalo mluvit dlouho – to je ale téma na jinou kapitolu, kterou si probereme jindy.

Než jsem se dostal k dalším sportům, kterým jsem se začal věnovat dlouhodobě, prošel jsem si i jinými aktivitami. Krátkou dobu jsem se věnoval například šachům, školnímu basketbalu a dalším pohybovým činnostem, které byly součástí běžného dětství. Tyto zkušenosti mi pomohly rozvíjet nejen pohyb, ale i soustředění a disciplínu.

Zásadní zlom přišel kolem desátého roku mého života. Právě tehdy jsem si poprvé skutečně "sáhl" na zbraň – a ne, nebyla to vzduchovka, ke které jsem se samozřejmě dostal už dříve. Poprvé jsem držel v ruce malorážku, když mě můj táta vzal poprvé na střelnici v Plzni do Leika. A právě tady začíná další důležitá kapitola mé sportovní cesty.

Sportovní střelba

Ve svých jedenácti letech jsem začal se sportovní střelbou na střelnici v Plzni na Lobzích, kde jsem se stal členem sportovního klubu Dukla Plzeň. Právě zde jsem poprvé systematicky pronikl do světa sportovní střelby a začal střílet ze sportovní vzduchovky. Mým prvním závodním náčiním byla vzduchovka Feinwerkbau 700.

Později mi táta pořídil vlastní vzduchovku Feinwerkbau 800 ve verzi Junior. Důvod byl jednoduchý – byl jsem tehdy velmi drobný a lehký, takže juniorská verze byla jediná rozumná volba. 

Ve střeleckých kategoriích jsem postupně procházel vývojem od žákovské až po juniorskou kategorii. V žákovských soutěžích se střílí 30 ran vleže, zatímco v dorostenecké kategorii se již střílí 40 ran ve stoje a současně se soutěže dělí na vzduchovkovou a malorážkovou sezónu. U malorážky se střílí 60 ran vleže a přibývá také disciplína 3×20, která zahrnuje střelbu v kleče, vleže a ve stoje.

V osmnácti letech jsem přešel do juniorské kategorie, kde jsem si ještě stihl vyzkoušet původní disciplínu 3×40. Krátce poté však došlo ke změně pravidel a i pro juniory a muže začala platit disciplína 3×20, stejně jako u dorostenců. 

Kariéru sportovního střelce jsem ukončil ve 21 letech. Důvodem byly jednak přetrvávající bolesti zad, ale také rozhodnutí dát přednost novému sportovnímu směru a odvětví, kterému jsem se chtěl začít věnovat naplno – fitness. K tomu se ale dostanu v další části.

Ve sportovní střelbě jsem sice neměl extrémní individuální úspěchy, přesto si odnáším řadu hodnotných výsledků. Mezi nejvýznamnější patří 2. místo na Mistrovství České republiky v roce 2017 v disciplíně 60 ran vleže v družstvu, o rok později pak 1. místo ve stejné disciplíně. V roce 2018 jsem obsadil 3. místo na závodech v Manušicích v disciplíně 3×20 a 4. místo v disciplíně 60 ran vleže. V roce 2017 jsem se umístil na 4. místě v Českém poháru mládeže. Po většinu své střelecké kariéry jsem se pohyboval do první poloviny výsledkové listiny čato nás střílelo klidně až 60 lidí.

Sportovní střelba mi dala velmi mnoho – především disciplínu, trpělivost, práci s koncentrací a schopnost dlouhodobě se soustředit na detail. Ke zbraním a střelbě mám blízký vztah dodnes, i když už ne závodně. Střelbě se nyní věnuji rekreačně společně se svým tátou, který pro ni sdílí stejné nadšení jako já.

Aikido

Ve třinácti letech jsem ke sportovní střelbě přidal další sportovní disciplínu – aikido. Tomuto bojovému umění jsem se věnoval paralelně se střelbou necelé dva roky. Aikido mi přineslo jiný pohled na pohyb, práci s rovnováhou, koordinací a kontrolu vlastního těla.

Trénink aikida kladl důraz na techniku, disciplínu a respekt k soupeři i sobě samému. Tyto principy mě ovlivnily nejen sportovně, ale i lidsky.

S aikidem jsem skončil těsně před zkouškami na 4. kyu, především z důvodu nedostatku času a nutnosti soustředit se na přípravu k přijímacím zkouškám na střední školu. Přesto považuji toto období za důležitou součást své sportovní cesty.

Kulturistika, ale prkna jsou ještě daleko

Mnohé čtenáře v této fázi ještě nepotěším – cesta na soutěžní prkna byla v tomto období stále ještě daleko. Po přibližně dvou letech kalisteniky jsem se dostal do bodu, kdy jsem nevěděl, jak dál. Cítil jsem, že potřebuji změnu a hlubší pochopení tréninku i vlastního těla.

Rozhodl jsem se proto více studovat a jít do problematiky do větší hloubky. Kalisteniku jsem v tomto období částečně upozadil a začal jsem se věnovat i dalším aktivitám. Hrál jsem na kytaru, pravidelně jsem jezdil na kole přibližně čtyřikrát týdně a celkově jsem se snažil hledat rovnováhu mezi pohybem, regenerací a běžným životem. Přesto jsem se od sportu nikdy úplně neodpojil – neustále jsem četl články, studijní materiály a přemýšlel nad tím, jak celý proces nastavit správně.

Velkou roli v tomto období sehrála i moje cukrovka. Neustále mi v hlavě běžela otázka, jak skloubit trénink, výživu a kompenzaci diabetu tak, aby byl progres skutečně funkční a dlouhodobý. 

Přibližně o rok později jsem začal chodit s překrásnou dívkou jménem Jůlie, se kterou jsem dodnes a podporuje mě nadále v tom co dělám a ne jen ona, ale i spoust dalších. Právě v tomto období jsem si začal více uvědomovat vlastní tělo a to, jak se v něm cítím. Přestože jsem nebyl vyloženě malý – měřil jsem 178 cm – vážil jsem pouhých 59 kg a začal jsem být sám se sebou nespokojený. Uvědomil jsem si, že pokud chci změnu, musím ji skutečně udělat.

Zhruba o tři měsíce později jsem se ke cvičení vrátil, tentokrát už ne ke klikům a cvikům s vlastní vahou. Vzal jsem do ruky železo a vstoupil do světa silového tréninku ve vlatním improvizovaném domácím fitku. A právě tady začíná další kapitola mé sportovní cesty.

Moje první kroky ve fitness

Moje cesta ke fitness začala poměrně skromně. Vážil jsem přibližně 58 kg a mým cílem bylo jediné – nabrat svalovou hmotu, dobře vypadat a zároveň si vybudovat reálnou sílu, která nebude jen "na oko". Už od začátku jsem měl jasno v tom, že nechci jen cvičit pro vzhled, ale chápat celý proces do hloubky.

V té době jsem byl dokonce silně motivovaný myšlenkou, že bych si jednou v budoucnu mohl vyzkoušet závody v silovém trojboji. K realizaci zatím nedošlo, ale tuto myšlenku rozhodně nezavrhuji – možná na ni ještě přijde správný čas.

Díky znalostem, které jsem si postupně budoval studiem, praxí a vlastním experimentováním, jsem během prvního roku dokázal nabrat přibližně 10 kg svalové hmoty a zároveň částečně zredukovat tělesný tuk (odhadem zhruba o 3 %). Velmi rychle se začala formovat záda, ramena a nohy. Naopak hrudník a paže výrazně zaostávaly, což byla kombinace genetických predispozic a tehdejších tréninkových chyb.

Tyto slabiny mě ale nikdy neodradily. Právě naopak – naučily mě přemýšlet o tréninku systematicky, hledat příčiny a pracovat na detailech. S některými partiemy bojuji dodnes, ale věřím, že ze slabin udělám své přednosti.

Výrazný posun přišel také po silové stránce. Po prvním roce tréninku jsem dokázal dřepnout 140 kg a při tlacích na ramena pracovat s 20kg jednoručkami. O to cennější je pro mě fakt, že jsem těchto výsledků dosáhl ve své domácí posilovně, bez špičkového vybavení – pouze díky konzistenci, disciplíně a správnému přístupu.

Můj progres za první rok cvičení z 58 kg na 67 kg

První kontakt se závodní kulturistikou

Další rok jsem se posunul dál a začal pravidelně navštěvovat veřejné fitness centrum v Plzni – KVK. Právě tam jsem si poprvé všiml lidí, kteří se před zrcadly intenzivně věnovali pózování. Upřímně řečeno, tehdy mi to přišlo zvláštní a říkal jsem si, proč si to nenechají do šatny nebo domů. Přesto mě to fascinovalo a potají při tréninku jsem je nenápadně sledoval.

Časem jsem zjistil, že nejde o žádné "podivíny", ale o závodníky připravující se na Mistrovství Čech, kteří trénovali pózing jako plnohodnotnou součást přípravy. A přestože jsem to navenek nedával znát, začalo mě to přitahovat natolik, že jsem si pózing začal zkoušet i já – samozřejmě potají.

Jednoho dne si mě při takovém "taj­ném" tréninku všiml jeden z těchto kluků. Myslel jsem si, že jsem v šatně sám, ale nebyl jsem. Když na mě promluvil, lekl jsem se a instinktivně jsem začal předstírat, že něco hledám v tašce. Dal se semnou do řeči a zeptal se, jak dlouho cvičím. Když jsem mu popsal svou dosavadní cestu, upřímně ho to zaujalo. Řekl mi, že mám dobré genetické predispozice na tvary a objem a doporučil mi, ať zkusím závody.

Zpočátku jsem tomu nevěřil. Připadalo mi to nereálné a spíš jako lichotka. Myšlenka mi ale zůstala v hlavě a zhruba po dvou měsících jsem se rozhodl, že to alespoň zkusím.

Spolupráce s Filipem Grznárem

Další otázka byla jasná – jak a s kým se na závody připravit věděl jsem že kvůli diabetu to nebude žádná legrace. Přes známého jsem získal kontakt na Filipa Grznára. Znal jsem ho pouze z videí a upřímně jsem nevěděl, co od toho čekat. Domluvili jsme si první schůzku ve fitku MaxFitness v Doudlevcích.

Už první osobní setkání mě překvapilo. Filip byl v reálu úplně jiný, než jak působil na videích. Přímý, profesionální a velmi věcný. Na prvním tréninku jsme prošli pózing, nastavili směr přípravy, řešili specifika mého tréninku i kompenzaci diabetu, a následně mi nastavil tréninkový plán a jídelníček.

Za Filipem jsem pak docházel pravidelně jednou týdně na kontrolu a společné tréninky. Rozhodně mě nešetřil. Tréninky byly těžké, silové a psychicky náročné. Právě tam jsem se naučil, co znamená skutečně makat a jít za hranici komfortu. Pro mě to byla obrovská motivace – chtěl jsem být každým týdnem lepší, silnější a posouvat se dál. Ne kvůli někomu jinému, ale hlavně kvůli sobě.

První příprava,tvrdá realita, ale splněný cíl 

V červenci začala první závodní příprava – a s ní přišel zásadní problém. Váha nechtěla vůbec klesat. Ať jsme dělali cokoliv, forma se zlepšovala jen minimálně. Konzultovali jsme situaci i s několika diabetology, kteří Filipův přístup schvalovali a považovali ho za správný, přesto nikdo nedokázal přesně vysvětlit, proč tělo nereaguje.

Čas běžel, blížil se podzim a plánovaná soutěž v Čelákovicích se neúprosně blížila. Forma ale stále nebyla tam, kde jsme ji chtěli mít. Filip z toho byl už na prášky. Přesto jsem to nechtěl vzdát. Motivace byla obrovská. Nakonec jsme se po společné domluvě rozhodli závody posunout a cílit až na listopadovou soutěž Beautiful and Strong.

A pak se to zlomilo. V říjnu se tělo konečně "chytlo". Váha začala postupně klesat a forma se týden od týdne zlepšovala. I přes vyšší procento tělesného tuku (cca 10 %) jsem se díky superkompenzaci začal výrazně měnit.

V den závodu jsem navážil 85 kg a v kategorii Classic Physique – muži jsem obsadil 6. místo. Nebyla to ideální forma, ale byl jsem šťastný. Dokázal jsem to dotáhnout do konce. A to pro mě mělo obrovskou hodnotu.

Radost měl i Filip, hlavně z toho, že jsme celou cestu zvládli a nevzdali se. Velkou oporou mi po celou dobu byla také moje přítelkyně Julča a samozřejmě moji rodiče. Všichni mě přijeli podpořit na závody do Ústí nad Labem a já byl hrdý, že jsem jim – i sobě – ukázal, čeho jsem schopný.

Tato zkušenost mě naučila víc než jakýkoliv tréninkový plán. Naučila mě vytrvalosti, trpělivosti a práci s vlastním tělem a hlavou, což jsou dnes hodnoty, které předávám i svým klientům.